Dáša v pralese

Dáša ~ absolventka fakulty životního prostředí UJEP ~ se opět vydává na dalekou cestu do rezervace Green Life a posílá nám zprávy o životě uprostřed pralesa.

V rezervaci  jsou vystavěny dva pralesní dobrovolnické tábory s kapacitou ubytování pro 10 a 8 lidí.
Žije zde 5 rodin gibonů lar, několik rodin makaků vepřích a dlouhoocasých, hulmanů, v době zrání ovoce se zde zdržuje asi 6-12 orangutanů, outloni, zoborožci, varani, divoká prasata, muntžakové, kančilové, luskouni, divoké kočky bengálské, dikobrazi, cibetky, mnoho druhů ptáků, agam, žab a hadů, nepřeberné množství hmyzu a dokonce je toto pralesní údolí součástí teritoria tygra sumatránského, medvědů malajských, jelenů sambar a především slonů sumaterských. Na místě také rostou unikátní květy Rafflesia a Tacca chantrieri.

Zprávy, které Dáša posílá je možné vidět o kousek níže.

~~~~~~~~~

26.01.2020, Přes Čínu zasaženou koronavirem do pralesa

Ve středu 22.01.2020 jsem ráno vyrazila s batohem zabaleným na Sumatru. Ještě mě čekalo 8 hodin v práci a potom směr Praha, tam jsem přespali abychom mohli v 7 hodin ráno vyrazit do Vídně. Z Vídně jsme letěli do Urumqui (Ujgursko, SZ Čína), kde byl palivový stop. Už tady ležel na letišti sníh, venku bylo -14°C, což bylo cítit při přestupu z letadla na letiště. Zde jsme museli projít pasovou kontrolou a dostat čínské vízum. Po proceduře jsme nastoupili znovu do letadla, ale letadlu se nadařilo odlepit od země. Další 3 hodiny jsme čekali v nastartovaném letadle a netušili jsme co se děje. Do toho jsme dostali informaci z Čech, že se v Číně šíří nebezpečný koronavir. To vysvětluje to, že mají všichni roušku. Nakonec se dozvídáme že neletíme kvůli počasí, a to naše letadlo ještě polili vodou, aby rozmrzly rampouchy a oni se udělaly ještě větší. Nikdo tu v téhle klendře zůstat nechce. Po 7mi hodinách opět nastupujeme do letadla do Ghanzou (Kan-čou, západní Čína). Následující spoj do Kuala Lumpur zmeškáme. Dostáváme hotel. Hned po příjezdu na nás v hotelu míří bílou pistolí a měří nám teplotu. Asi opatření proti koronaviru.

Venku se začíná střílet. Aha, Čínský Nový rok. Ráno odlétáme do Kuala Lumpur a v letadle se seznamujeme s chlápkem co se letí oženit, povídáme si a než z letadla vystoupí ,už by s námi taky chtěl na dobrovolnický tábor do pralesa. V Kuala Lumpur jsme až odpoledne a kupujeme letenky až na druhý den ráno. Spíme 300 kroků od letiště v parku a jsme tu sami. Teplota 33°C není ideální na procházku a jsme navíc unaveni. Probouzíme se až za tmy, přecházíme do haly letiště a tam přečkáváme až do rána. Přijde mi, že jsem se znova probudila až při přistávání letadla, zdalo se mi to nějak moc z kopce. Veřejnou dopravou se přesouváme směr Bohorok a  Batu Katak. Rozpálené ulice, prach a odpadky, v nich se lidé množí, vychovávají děti a pracují. Připomíná mi to městské potkany nebo houby. Hoví si tu společně s bezocasími kočkami v tom bordelu a smradu. Řeky jsou zde smradlavé stoky. Dokonalé peklo. V Bohoroku přesedáme a po cestě se nám otevírá nádherný pohled na hory porostlé pralesem. Konečně přijíždíme do Batu Katak, čerstvý vzduch nám vlévá energii do žil a schladíme naše těla po několikadenním cestovním utrpení v modré řece. Prales čeká.

30.01.2020, Dva dny sami v pralese

Po pěti dnech cestovaní jsem čekala že odpadneme jako přezrálé hrušky, ale opak byl pravdou. Nakonec jsme si dlouho do noci povídali, ráno jsme vstali, poklidili a dostali jsme příležitost využít dva dny do příjezdu dobrovolníků a tak jsme nezaváhali. 

Pěšina se linula podél plantáží rýže a palmy olejné. Na sedmkrát jsme museli brodit řeku Sekelam a ke konci se člověk prodírá vegetaci sekundárního lesa. Po cestě potkáváme známé tváře Indonésanů z Tygřího komanda a dozvídáme se, že máme 4 hodiny do tmy, a tak se rychle postupujeme proti proudu řeky a snažíme se najít cestu, kterou jsme před rokem šli po stopách pralesních slonů. Po dvou hodinách byl čas se otočit, i když jsem si pohrávala s myšlenkou přespat v pralese (ale jednak jsme neměli vybaveni a za druhé se to nesmí). Zpět k torzu původního kempu jsme dorazili již za šera. Byla tu podlážka cca 2m široká a nad ní jen na tuto noc narovnané desky z vlnitého plechu. Udělali jsme si na ohni čaj a šli si lehnout. Pro pět lidi tu ale bylo sakra málo místa – tlačili jsme se jako sardinky. Nebe se začalo ztmavovat a zablejsklo se a začal tropický slejvák. Tmavá kulisa pralesa, hukot řeky a bubnující proudy deště. Proste nádhera. Jen těmi dírami v plechu na nás značně teklo a prostor jakkoliv se pohnout chyběl. Můj spacák už nebyl suchý ale nijak mi to nevadilo, ve srovnání s tím, když jsme museli minule strávit bez ničeho noc v pralese byl toto vysloveně luxus. A tak jsem sice nespala ale pozorovala zdejší světlušky – blikající a rychle se pohybující a přemýšlela jsem proč létají za slejváku a zda půjde ráno překonat řeka zpět. 

Ráno jsme všichni značně rozlámáni. Klukům se po delší době povedl rozdělat oheň a tak si dáváme sladký čaj a opět se loučíme s komandem. V plánu je jít přes hory pralesem do tábora č.2. Náš indonéský kamarád se směje a moc nechápe proč dobrovolně chceme jít do pralesa a přes hory. Je to pořád do kopce a s kopce. Vyrážíme a hned v úvodu nás čeká řeka. Je zvedlá voda, ale zdá se že překonání bude možné. Moc se mi nechce – mam z vody respekt. Jenda (můj přítel) jde první – řeku překonává jen s lehkými potížemi (namočí jen spodní část batohu, kde jsou spacáky). Zkouším to za ním, ale proud je silný, a tak se nevyhnu plavaní, řeka mě chytá a mě čeká celý den v mokrém. Vyleju vodu z bot a už se prodíráme pralesní vegetací ke hřbetu hory. 

Tady v pralese se dá chodit buď jen potoky ne po hřebeni hor. Tuhle cestu jsme už kdysi šli a víme, že do kopce se neztratíme. Je to asi jako “jít po sjezdovce na Ještěd” jen si k tomu představit tropické vedro a vlhko. Me se jde ale krásně,  Jenda s báglem vypadá hůř. Když konečně dosáhneme vrcholu,  dáváme si pauzu na jídlo. Sakra, v teple už zasmrádlo. Dáme si tedy každý mandarinku a rambutan. A chceme pokračovat. Musíme ale dát bacha loni jsme tu zakufrovali a vybrali špatný hřeben a museli přežít noc v pralese. Letos Jenda vybral cestu, ale já byla přesvědčena, že je to zase špatně. Vracíme se tedy hned a hledáme něco mezi a narazíme na prostřední hřeben. Jdeme po úzkem hřbítku a z každé strany je díra dolů a já poznávám skálu a uklidňuji se, Jenda tušil správnost cesty již přede mnou. Ještě že jsme dva – “pokaždé” když někdo blbě odbočí, druhý to včas odhalí. Na jednom vršku nacházíme zbytky po pytláckém táboře. Sesbíráme odpadky a pak začneme likvidovat i primitivní dřevěnou konstrukci a balíme jim plachtu. Z jednoho vrcholu jdeme na další, a pak jen najít správný hřeben k cestě dolu, to je teprve oříšek. Po cestě vidíme, že na protější hoře ujel obrovský kus země. Sesuvy půdy jsou tu časté – jílovitá půda, je tu po deštích jako kaše. 

Mezi orangutany

Po dlouhém předlouhém sestupu dojdeme až do tábora č.2, kde se opět setkáváme s Petrem. Hned nám hlásí, že objevil pobytové stopy tygřice (v Nepálu na mezinárodním setkání strážců přírody se je naučil rozpoznávat) a později ukazuje fotky orangutanice, avšak jeho orangutanka je orangutan. Naplánujeme si ze brzo ráno vyrážíme společně do pralesa na místo, kde by se orangutani mohli zdržovat. Ráno se probouzím nedočkavostí ještě před rozbřeskem a budím ostatní. Oblékám se do mokrých hadrů, beru foťák a vyrážíme. Jsou tu! Teď jen abychom je nevyplašili. Jdeme dál a lezeme do svahu abychom získali lepší perspektivu přes padlý kmen. Vše je mokré a klouže. Nacházíme dobré místo pro pozorování, ale slyšíme lámající se větve i na druhé straně od nás. Všichni si myslíme, že je tam je další orangutan. Za chvíli praskaní slyšíme ještě jednou a pak znova. Teď však nejde jen o drobné praskáni, k zemi jde cely strom a strhává s sebou i liány a vše okolo. Orangutani rodinka rozrušeně pád stromu komentuje. My jsme šťastni, že dozrává fíkus, takže se tu s orangutany budeme potkávat nejspíš pravidelně. Musíme se vrátit do Tygřáku – do tábora, kam mají přijíždět dobrovolníci a mi jako vedoucí je máme uvítat. Jsme tu už po čtvrté, jsme tzv. superdobrovolníci, tedy vedoucí dobrovolníků. Máme dvě povinnosti: zajistit aby se udělala práce, to je ta méně příjemná část a tu milou je pak ukázat dobrovolníkům nádheru pralesa. Ted už jen aby se sjela ta správná parta.

Ps: Trochu déle se neozvu.

07.02.2020, Pijavice

První banda dobrovolníků se osvědčila, do práce jdou s vervou, a tak nejedny ruce ozdobily mozoly. Pijavice se po pěti dnech v pralese stávají normou, která již nikoho nevyvádí z míry a díky zrajicímu fíkusu měli všichni možnost pozorovat orangutaní rodinu v přirozeném prostředí. Velkého samce, malé mládě i maminky s miminkama. K vidění byli i ratufy (velké veverky) a  zoborožci nosorožčí. Zvládliu jsme i přenádherný výlet, kdy jsme plavali soutěskou mezi hradbami skal. Teď nás čeká další skupina a těšíme se jaká bude.

17.02.2020, 50m nad zemí

Skupina dobrovolníků, která se přestěhovala do druhého kempu měla velké štěstí a narazila na tygří stopu, byla také přítomna vypouštění rehabilitované kobry. Skupina našich dobrovolníků mohla vidět Jednu jak natahuje lano na gigantický strom. S dobrovolníky jsme ho sledovali a v tu chvíli se nám obrovskou rychlostí řítilo něco proti nám, co jsme nedokázali identifikovat. Těsně před námi se ozval zvuk jako když otevřete deštník a řítící se cosi se ukázalo jako poletucha,  která roztáhla blány těsně před námi.  Neuvěřitelný zážitek vidět takto zblízka toto nevšední zvíře. Po tom co Jenda slezl, si mohli dobrovolníci vylézt do cca 50ti metrové výšky a sledovat prales z koruny stromu.

18.02.2020, Dlouhá cesta na ostrovy

Hurá na ostrovy. Cesta trvá 14 hodin a naštěstí se jede přes noc a zhruba o půlnoci jsme za slejváku vystoupili a naskákali do horkých sirných lázní. To bylo boží. Pak jsme pokračovali do přístavního města Sinkill, kde už nás čekala loď,  která nás převezla na ostrov Sikandang, kde je kemp Blue life. Ostrov nás přivítal nádherným západem slunce, krásnými plážemi a teplým mořem. S dobrovolníky jsme natírali chatičky, čistili pláže včetně bažiny v nitru ostrova a šnorchlovali. Teď se těšíme na ostrov Bankaru.